Autor zamyšlení je Luky ze skautského střediska Osmačtyřicítka

Strávil jsem spousty času na různých táborech, výpravách či schůzkách. Kromě toho jsem si jako dítě zažil školy, rodiče, vedoucí v kroužcích, ve skautu atd. Ve světě dětí se dospělí vyskutují téměř všude a děti se jim musí přizpůsobovat – jsou na nich závislé. Často se v těchto situacích vyskytoval křik, tresty, výčitky, shazování, zesměšňování. Ale samozřejmě i pochvaly, poděkování, úsměv či radost. I na skautských akcích si všímám, že se občas neobejdou bez zvýšení hlasu či udělení trestu za nevhodné chování. Loni jsem měl na starosti kompletní programovou část tábora pro cca. 36 dětí. A řekl jsem si, že to zkusím bez jediného trestu a bez toho, abych na děti zvyšoval hlas. Výsledek? I mě samotného překvapilo, jak bezproblémově celý tábor proběhnul. Pravda, hlas jsem zvýšil asi 2x, ovšem i přesto jsem tento můj “experiment” vyhodnotil, jako velmi úspěšný. Od té doby jsem ani nezvýšil hlas ani neudělil trest.

Volná výchova?

Někdy se setkávám s názorem, že můj přístup je vlastně tzv. volná výchova. Pod pojmem “volná výchova” si já představuju výchovu bez pravidel – dítě si samo může rozhodovat o tom, co, kdy a jak bude dělat – nemá úkoly, nepociťuje zodpovědnost. S takovým přístupem se já neztotožňuju – pravidla jsou ve výchově a přístupu k dětem důležitá, ovšem sám k tomu dodávám, že musí jít o pravidla smysluplná a dětem vysvětlená. Tábor i fungování v rodině musí mít jasná pravidla a všichni zúčastnění musí rozumět tomu, že bychom měli fungovat, jako tým.

Zodpovědnost místo trestu

Na táboře, který jsem loni vedl, děti poslouchaly i bez trestů. Z jednorázové zkušenosti z jednoho tábora si nedovolím vyvozovat závěr, že to bylo díky mojemu přístupu, ovšem určitě touto cestou půjdu i nadále. Jak ale pracovat s dětmi, aby sami byly ochotné pomáhat? Já jsem zvolil cestu zodpovědnosti:

Kluci, vašim úkolem je každý den postarat se o to, abychom večer měli připravené ohniště a mohli u něj číst legendu. Když ohniště nepřipravíte, budeme legendu číst v hangáru.

Jedno oznámení, podpořené mojím přístupem, způsobilo, že jsem se celý tábor nemusel o ohniště starat. Pokaždé bylo připravené. Kromě zodpovědnosti jsem jim také dal důvěru – nekontroloval jsem, zda ohniště skutečně připraví, neptal jsem se jich v průběhu dne, zda to mají hotové. Kontrolou a otázkami bych jim vyjádřil svou nedůvěru a možná jim i tu přípravu znechutil. Jenže já jim věřil. Skutečně věřil. A tuto důvěru považuju klíčovou k úspěšné spolupráci.

Jak bych reaegoval, pokud by ohniště nepřipravili? Legendu bychom četli v hangáru a dětem bych oznámil, že důvodem je to, že není připravené ohniště. Jenže kluci mají rádi atmosféru táborového ohně a tak měli vnitřní motivaci pokaždé ohniště připravit.

Každý den vyberu jednoho z vás, který bude mít na starosti bodování stanů.

Tato věta na začátku tábora způsobila, že loňský rok měly děti ve stanech uklizeno viditelně více, než v roky předchozí. Já osobně nejsem zastáncem bodování stanů (dělá mi potíže udržet si ve svém stanu pořádek 🙂 a proto cítím, že nemám morální právo bodovat stany jiných) a tak jsem k bodování přistoupil takto. Původně jsem chtěl přenést ještě více zodpovědnosti na děti a nechat je, ať si každé oboduje svůj stan – nakonec jsem k tomuto kroku nenašel odvahu. Ovšem nyní jsem přesvědčený, že i tento přístup stojí za vyzkoušení.

Myslím si, že spousta trestů se dá eliminovat či nahradit přenesním zodpovědnosti – trestem totiž dětem říkáme, že my rozhodneme, co je a co není správné. Přenesením zodpovědnosti rozhodují děti samy – a když tento přístup budeme důsledně dodržovat, pak věřím, že se děti stanou více zodpovědné a budou s námi dospělými více a lépe spolupracovat.

Co když děti vyrušují?

Zcela typická situace, kterou vídám často – svolá se nástup na kterém se děti hlasitě baví; chceme dětem vysvětlit pravidla hry, ale ony neposlouchají a baví se. Tyto situace jsou velkou zkouškou pro vedoucí, neboť ti musí správně zareagovat a to není vždy snadné. Co to znamená “správně zareagovat”? Cílem správné reakce je získat pozornost dětí.

Nejjednodušší způsob je zvýšit hlas – zařvat. Ale existují i jiné varianty. Moje oblíbená je být ticho. Prostě počkat, dokud se děti samy neuklidní – a ony se mi vždy nakonec uklidnily. V těchto situacích si přirozeně některé z dětí všimne, že jsem přestal mluvit a čekám a samo se ujme role “uklidňovače”. Většinou do 20ti vteřin je naprosté ticho a všichni se soustředí.

Je to samospasitelný přístup?

Nemyslím si, že tento přístup k dětem bude fungovat za všech okolností, že bude vždy tím nejlepším řešením, případně že je vhodný pro každého dospělého. Pokud uvidím vlče, které bez rozmyslu běží k silnici, kde jede auto, zařvu na něj bez ohledu na vše, co jsem v tomto článku popsal. Pokud dítě vážně ohrozí na zdraví sebe či někoho jiného, případně se chová velmi zlomyslně, umím si představit, že využiju nějakou formu trestu.

Přesto jsem omezil tresty a zvyšování hlasu na minimum a kromě jiných důsledků z toho já sám mám dobrý pocit. Věřím, že tímto přístupem zvyšuji důvěru dětí a posiluji svou přirozenou (ne vynucenou) autoritu.

A když mi pak loni děti sdělily, že to byl nejlepší tábor, na kterém byly, pak ten můj pocit byl…. nepopsatelný 😉.

 

Autor zamyšlení je Luky ze skautského střediska Osmačtyřicítka